Úpadek školství – děti rukojmí choutek (vše)mocných

16.02.2015 16:31

Právě uplynulo první pololetí tohoto školního roku, kdy žáci a studenti obdrželi svá vysvědčení a hodnotí to uplynulé období a s nadějí či předsevzetím se připravují na druhé, zásadnější a rozhodující. Kdo by však měl bilancovat mnohem vážněji, jsou představitelé českého školství. Ani tak ne učitelé, ale především lidé z ministerstva a úředníci. Že úroveň českého školství má sestupnou tendenci, musí vidět i slepý. A tímto přirovnáním se nenásilně dostáváme k první věci, která v současnosti hýbe českým děním.

Prezident republiky pan Miloš Zeman se nedávno vyjádřil, že je proti slučování dětí s handicapem do tříd s dětmi bez handicapu. Zastánci jediné správné (a pochopitelně pouze jimi proklamované) pravdy se mohou pominout. Přitom prezidentův výrok a názor je zcela legitimní a má své hluboké opodstatnění. Dnes se totiž i v tomto citlivém odvětví určité „elity“ pokoušejí vyzrát nad přírodou. Pořád dokola ta samá písnička. Všichni jsme si naprosto rovni, na stejné úrovni, bez ohledu na to, komu bylo a nebylo, bohužel, shůry dáno.

Každý řetěz je totiž tak silný, jako je jeho nejslabší článek. Je nesmyslem prosazovat to, aby se kladly např. na mentálně postižené děti, děti s poruchou učení nebo chování stejné podmínky jako pro děti zdravé. Je to závadné v obou směrech. Děti bez „vady“ budou brzděny pomalejší výukou, kdy se učitelé budou muset více a zdlouhavěji věnovat dětem pomalejším. Ty zase nebudou stíhat rychlosti svých vrstevníků, což bezpochyby neprospěje žádné ze stran. Praxe je dne bohužel taková, že jakmile je ve „zdravé“ třídě několik jedinců s určitým handicapem (a zde je tím myšlena zejména psychická porucha, nikoli tělesné postižení – to je potřeba si zásadně uvědomit), dostane se na úroveň jejich tempa i žák bez poruchy. Pokryteckou formou tzv. solidarity tedy dojde k nezkvalitnění výuky a následného „vzdělání“ žáků. Zvláštní (či speciální) školy přitom měly své opodstatnění. Děti, které na učivo nestačí, jsou demotivovány a frustrovány. Mnoho z nich potom na vzdělávání rezignuje, a to má vliv na jejich další vývoj. Rozhodně nejde o žádnou diskriminaci, jak často křičí různí pravdoláskaři. Právě takoví, kteří dnes vůči názoru prezidenta vyvolávají stále další hysterii a zášť, protože je to zrovna moderní. Jak vidno, mnozí z nich stále nepřekousli demokratické zvolení pana Zemana hlavou státu.

Další věcí související s úpadkem školství je úvaha o zrušení psacího písma. V době, kdy gramotnost prudce klesá, děti nejsou schopny se vyjadřovat, mají vady řeči, neumí sestavit kloudnou větu, natož souvětí, píší s hrubkami, nejsou vedeny ke čtení, samostatnému přemýšlení a podobně, by „někteří“ nejradši zrušili písmo, zatím tedy to psací. Není to jenom o tom psát tiskace. Tréninkem psacího písma si děti cvičí trpělivost, rozvíjí si psychiku a inteligenci, myšlení, koordinaci. Je to víceméně tím, že kdeco se v dnešní době svede na různé dysfunkce. Jednomu nejde psaní, tak se nebude učit psát nikdo. Příště nebude někdo umět číst, tak se ulehčí ostatním žákům zrušením čtení? Kam to s těmito „sociálními inženýry“ dojde? Jeden žák bude mít potíže s chůzí a ostatním kvůli tomu amputujeme nohu? Je nutné takovéto praktiky na našich dětech radikálně odmítnout. Stejně tak způsob výuky multikulturní výchovy, dříve občanské nauky. Aby se dnes pomalu stydělo za projev vlastenectví a identifikování se s národem. Dětem je vtloukáno a naléváno do hlav stylem „norimberských trychtýřů“ distancování se od nacionalismu a naopak se horlivě prosazuje absolutní láska k cizincům, africkým dětem a podobně, zatímco úcta k předkům a starým lidem je skoro hanbou.

Nedostatků v českém školství by se bezesporu našlo mnoho. V době všech možných tabletů a „chytrých“ přístrojů narůstá „nechytrost“ dalších generací. Jistě to vyhovuje představitelům Nového světového řádu skrze jejich figurky v české politice k oslabení již tak málo myslící společnosti a tedy její snadnější manipulaci, zcela jistě to ale nevyhovuje současné generaci, a proto to vadí i nám, vlastencům, kterým záleží na tom, aby to, co zde budovali naši předkové, nebylo zničeno lhostejností, diletantstvím a negramotností. Začalo druhé pololetí. Boj však červnem neskončí. A vysvědčení budeme jednou vystavovat my.                                                                                                                                                            

Bc. Miroslav Konečný                                                                                                                                

redaktor PD